Stránky čelákovických houbařů

Den: 16. 7. 2021

Houby Čelákovic – Hnojníky (ZMČ 12/2016)

I v prosinci pokračujeme v poznávání hub vyskytujících se na území samotných Čelákovic.

Skupina hub nazývaná hnojníky zahrnuje cca 25 barevně nepříliš pestrých druhů.  Převládající barva je bílá, šedá a žlutohnědá. Většina druhů vytváří menší či drobné velmi křehké a málo masité kloboukaté lupenaté plodnice.  Typickým znakem pro všechny druhy hnojníků je autolýza, jde o rychlý biologický rozpad – klobouky od kraje lupenů začínají velmi brzo černat a změní se během několika dní,  někdy i během několika hodin, v černou mazlovou rozteklou hmotu. Jedná se o plodnice s velmi krátkým životním cyklem – může trvat pouze 2-3 dny.  Rostou od konce března až do listopadu.  Ale příliš jim nesvědčí teplota nad 20 oC, takže většinou mají svoji jarní a podzimní růstovou vlnu. Rostou hojně na loukách, zahradách, v parcích a trávnících, někdy zdánlivě ze země, někdy z patrných dřevních zbytků. Často na místech velmi silně ovlivněných člověkem. Uvedeme čtyři, na území Čelákovic nejčastěji se vyskytující, druhy hnojníků.

  1. Hnojník třpytivý. Jednoznačně nejhojnější hnojník.  Má 2-4 cm široký vejčitý žlutohnědý klobouk pokrytý bělavými jakoby třpytivými tečkami. Většinou roste ve skupinách nebo trsech složených z několika desítek kusů plodnic. Je teoreticky jedlý, ale ke konzumaci se nedoporučuje.
  2. Hnojník nasetý – je podobný předešlému. Je však mnohem drobnější – šířka klobouku je cca 0,5 – 1 cm. V mládí je bílý, později béžový až šedý. Roste v trsech čítajících i několik stovek kusů plodnic. Je nejedlý.
  3.  Hnojník inkoustový. Vytváří větší plodnice – šířka našedlého klobouku je od 3 do 7 cm, tvar je vejčitý později zvoncovitý. Roste většinou ve skupinách nebo v trsech. Je jedlý – obsahuje ale látku zvanou Koprin, která má tzv. „antabusový efekt“. Při konzumaci v kombinaci s alkoholem způsobuje velmi nepříjemné nevolnosti.  Alkoholu je třeba se vyhnout 1 den před a až 4 dny po konzumaci této houby. Z tohoto důvodu se k jídlu nedoporučuje.   
  4. Hnojník obecný. Ze všech hnojníků vytváří nejmasitější a největší plodnice – až 20 cm vysoké. Bílý šupinatý klobouk je z počátku elipsovitý či válcovitý, později se zvoncově otevírá. Šupiny jsou bělavé nebo nahnědlé. Roste jednotlivě nebo ve skupinách a bývá zaměňován za bedly. Jedná se o jedlou, velmi chutnou a nedoceněnou houbu. Sbíráme ale pouze  mladé plodnice s čistě bílými lupeny, tj. jejich okraj ještě nezačal černat ani růžovět. Aby se zabránilo autolýze, je po utržení nutná velmi brzká tepelná úprava – z tohoto důvodu nejdou prakticky sušit.  Je vhodný do omáček a polévek. Má i léčivé antidiabetické účinky.

Za SHČ  Miroslav Rudolf a Josef Kadeřávek

Foto: Miroslav Rudolf

hnojník inkoustový
hnojník obecný
hnojník třpytivý

Podzimní čirůvky Čelákovic (ZMČ 11/2016)

I v listopadu zůstáváme na území samotných Čelákovic a v blízkém okolí.

Skupina hub nazývaná čirůvky zahrnuje cca 60 barevně dosti různorodých druhů hub. Vytvářejí středně velké až velké masité kloboukaté plodnice  s lupeny. Lupeny mají na třeň připojené krátce nebo zoubkem.  Až na několik výjimek nemají prsten na třeni.  Jedná se o typicky podzimní houby rostoucí od konce září do prosince a někdy až do začátku ledna.  Výjimkou je známá a velmi dobrá čirůvka májovka, která je naopak typickým jarním druhem.  Podzimní čirůvky, nejčastěji se vyskytující  na území Čelákovic, je možno pro praktický přehled zařadit podle barevnosti do tří skupin:

  1. Hnědé nebo částečně hnědé čirůvky.  Jsou to především čirůvka masová (nejedlá, někdy uváděná i jako mírně jedovatá), čirůvka žlutohnědá (nejedlá), čirůvka topolová (jedlá) a vzácnější, ale u nás pravidelně se vyskytující čirůvka prstencová (nejedlá). Ač skupina hnědých čirůvek obsahuje i dobré jedlé druhy, nelze obecně doporučit hnědé čirůvky ke sběru a konzumaci. Odlišit od sebe bezpečně jednotlivé druhy je velmi obtížené a většinou to nedokáže i jinak velmi zkušený houbař.
  2. Šedě zbarvené čirůvky. Jsou to především čirůvka stříbrošedá (jedlá), čirůvka šedožemlová jedlá), a hlavně nejhojnější ze všech čirůvka zemní (jedlá)*. Roste s oblibou pod borovicemi a často v ohromném množství.  Ani šedé čirůvky nejsou obecně příliš doporučované ke sběru. Jsou poněkud horší kvality (použitelné spíše do směsi), špatně od sebe odlišitelné a navíc snadno zaměnitelné za nejedlé či jedovaté druhy šedivých čirůvek jako čirůvka mýdlová nebo tygrovaná.  Přesto, pokud ověřeně víme, že se daná čirůvka na příslušné lokalitě pravidelně vyskytuje, lze ji bez problému sbírat.
  3. Fialové nebo částečně zbarvené čirůvky. Jsou to čirůvka špinavá (jedlá), často v parcích rostoucí čirůvka dvoubarvá (jedlá – velmi dobrá) a nejčastěji pod borovicemi se vyskytující čirůvka fialová (jedlá – vynikající). Obecně lze fialové čirůvky doporučit ke sběru. Díky fialové barvě jsou docela dobře odlišitelné od ostatních a nejsou mezi nimi žádné problematické druhy. Navíc vytvářejí větší a masitější plodnice.

Za SHČ  Miroslav Rudolf a Josef Kadeřávek

Foto: Miroslav Rudolf

Aktualizace: cca od roku 2014 je na základě nových výzkumů čirůvka zemní považovaná za jedovatou

čirůvka prstencová
čirůvka zemní

Pečárky (žampiony) Čelákovic (ZMČ 10/2016)

I v tomto článku o houbách zůstaneme na území samotných Čelákovic a v blízkém okolí.

Nejdříve k ujasnění názvosloví. Mykologicky správný název je pečárka. Ale nejen v obchodní praxi,   se uměle pěstované pečárky nazývají  žampiony.  Pečárky lze charakterizovat jako bílé lupenaté houby vytvářející velké plodnice na třeni s prstýnkem.  Některé druhy mají povrch klobouku pokryt nahnědlými šupinami. Na rozdíl od muchomůrek a bedel nemají, s výjimkou velmi mladých plodnic, nikdy  čistě bílé lupeny.  Díky postupnému dozrávání výtrusů začínají  lupeny velmi záhy  růžovět, časem tmavnou až hnědnou nebo přímo zčernají.  Rostou nejvíce od června do října, ale občas se objeví již v dubu nebo až v listopadu.

Asi nejčastěji se vyskytující druhy pečárek na území Čelákovic jsou:

  1. Pečárka zápašná – v posledních letech je celkově nejhojnější. Má bílý, případně slabě nahnědlý klobouk za sucha rozpraskaný. Při poškrábání na třeni či na klobouku poraněné místo velmi rychle (za několik vteřin) intenzivně zežloutne a po další cca půl hodině zhnědne – to je vedle karbolové/chemické vůně hlavní poznávací znak. Je jedovatá!
  2. Pečárka ovčí – je velmi podobná pečárce zápašné a často roste i na stejném místě.  Lupeny má vždy trochu do šeda – nikdy to není čistě růžová barva.  Na poranění také žloutne, ale velmi pomalu a mnohem méně intenzivně, toto zežloutnutí je stálé.  Voní slabě anýzově a je to dobrá jedlá houba
  3. Pečárka opásaná – na první pohled se podobá předešlým dvěma druhům. Vytváří plodnice, které působí „přišlápnutě“ –  široký klobouk na krátkém třeni. Třeň bývá zcela zanořen do substrátu a má velmi výrazný prstýnek. Voní houbově a při poranění slabě růžoví nebo barvu nemění. Je to také dobrá jedlá houba.
  4. Pečárka rumištní – povrch klobouku má pokryt hnědými nepravidelnými šupinami. Roste často ve větším množství v křovinách a rumištích bohatých na živiny. Při poranění se zabarvuje do červenohněda.  Vůně není příliš výrazná. Je to jedlá houba poněkud podřadnější kvality – v praxi je prakticky vždy červivá.
  5. Pečárka Bohusova – je to vzácnější druh. Je velmi podobná pečárce rumištní.  Liší se pravidelnějším uspořádáním šupin na klobouku a především růstem v trsech. Také při poranění více růžoví. Je to dobrá jedlá houba, žel také velmi často postižená červivostí.
  6. Pečárka císařská – patří také mezi vzácnější druhy. Vytváří velmi mohutné plodnice – až 25 cm do výšky i šířky. Klobouk má pokrytý hnědými pravidelně do kruhu uspořádanými šupinami na nažloutlém podkladě.  Na třeni se nachází výrazný prsten. Vůně je nasládlá – marcipánová, na otlačení žloutne.  Je to výborná jedlá houba – z pečárek rostoucích v Čelákovicích je to bezesporu nejkvalitnější, nejchutnější a především nejhezčí druh.

Za SHČ  Miroslav Rudolf a Josef Kadeřávek

Foto: Miroslav Rudolf

pečárka Bohusova
pečárka zápašná
pečárka císařská

Hřibovité houby Čelákovic (ZMČ 09/2016)

V článku uveřejněném v minulém čísle zpravodaje jsme psali o nálezu vzácnějších druhů hub v Čelákovicích a blízkém okolí.   V tomto článku sice zůstaneme na území samotných Čelákovic, ale naopak se zaměříme na čtyři nejčastěji se zde vyskytující hřibovité druhy hub.

V letním období je asi vůbec nejhojnějším hřibem v našem městě hřib Engelův. Patří do příbuzenstva hřibu žlutomasého, tj. babky.  Je to takříkajíc „trochu lepší babka parků a trávníků“ a za babku je i většinou považována. Na rozdíl od hřibu žlutomasého má políčkovitě rozpraskanou pokožku klobouku pouze v případě extrémního sucha. Liší se také zabarvením třeně, který je spíše žlutavý či žlutavočervený. Co má s klasickou babkou naopak společné, je velká náchylnost k plesnivění a k červivosti. Je jedlý – záměna je možná zejména za jedlé velmi podobné druhy jako hřib lindový a hřib uťatovýtrusý.

Nejkvalitnějším hojným hřibem je pak hřib koloděj. Díky výraznému zbarvení a silnému modrání při otlačení či na řezu patří spolu s hřibem kovářem mezi nejznámější tzv. barevné hřiby.  Vytváří velké nepřehlédnutelné plodnice s charakteristickou červenohnědou síťkou na žlutavém třeni. Barva klobouku je dosti proměnlivá od hnědé až po olivově šedavou. Roste pod listnatými stromy, ale nejraději má lipové či březové aleje. Je to jedlá, velmi dobrá houba. Vyžaduje však delší tepelnou úpravu – cca 20 minut, nehodí se proto na řízky či grilování. Za syrova je totiž mírně jedovatá. Zaměnitelná je především s jedlým hřibem kovářem, který nemá na třeni síťku a roste především v lesích.

Hřib vytvářející největší  plodnice je hřib medotrpký. Má šedou barvu klobouku, jasně žlutý břichatý třeň a žluté rourky.  Po otlačení modrá. S oblibou roste na březích řek, potoků či hrázích rybníků, nepohrdne ani městskými parky. Stejně jako hřib koloděj se nejčastěji vyskytuje pod lipami nebo břízami. Obecně není hojný, ale ve Středním Polabí se mu velmi daří a dokáže zde vyrůst i v desítkách kusů na jednom místě. Jak název napovídá, není jedlý –  je hořký a i ve směsi dokáže spolehlivě pokazit každé jídlo.

Na podzim je pak nejhojnější hřibovitou houbou Čelákovic klouzek zrnitý, případně jeho téměř identické dvojče klouzek žíhaný (liší se slabým narůžověním na bázi třeně). Roste už v létě, ale jeho hlavní růstová vlna je začátkem podzimu a za příznivých podmínek pokračuje až do listopadu. Klobouk je oranžovookrové až hnědookrové barvy. Pokožka klobouku je za vlhka slizká, po oschnutí lesklá a většinou dobře sloupnutelná. Třeň je válcovitý, žlutý, bez prstýnku. Žlutá je i barva rourek. Roste hojně a výhradně pod borovicí. Je to velmi dobrá, všestranně použitelná houba, která za příznivých podmínek vyráží ve velkém množství.  Záměna je možná za jiné druhé klouzků (všechny jsou ale jedlé), především za klouzek obecný, který má na třeni prstýnek a barva klobouku je o něco tmavší.     

Za SHČ  Miroslav Rudolf a Josef Kadeřávek

Foto: Miroslav Rudolf

hřib koloděj
hřib medotrpký

Zajímavé nálezy hub začátkem léta (ZMČ 08/2016)

Za první polovinu roku 2016 jsme jenom v katastrálním území Čelákovic zaznamenali výskyt cca 75-ti druhů hub.  Což je docela vysoké číslo zvláště vzhledem k suché zimě, a také k minimálnímu zalesnění na území Čelákovic. Většinou se jednalo o běžné druhy, ale občas se objeví i druh vzácnější.  V tomto povídání o houbách představíme dva méně obvyklé druhy hub nalezené začátkem léta v Čelákovicích a v blízkém okolí.

První druhem je muchomůrka šiškovitá – jedná se o jednu z nejmohutnějších muchomůrek rostoucích vzácně ve světlých lesích, parcích či alejích, převážně pod lipami nebo břízami.  Vyznačuje se šedým kloboukem o průměru 10-25 cm pokrytým nepravidelnými šupinami.  Dále až 20 cm vysokým třeněm s rýhovaným,  časem mizejícím prstenem.  Spodní část třeně je hlízovitě rozšířená, ale bez pochvy.  Má také charakteristický pach, který nemusí být každému příjemný.  V houbařských atlasech je uváděna většinou jako nejedlá, ale někdy i jako jedlá a dokonce i jako jedovatá – v tom se mykologové zatím nedokázali shodnout. Každopádně se jedná o poměrně vzácnou houbu (na Slovensku je dokonce zákonem chráněná) a neměla by se ke konzumaci sbírat. Zaměnitelná je především za v Čelákovicích se občas vyskytující vzácnou muchomůrku ježohlavou a za ještě vzácnější muchomůrku Vittadiniho, od kterých se liší především tvarem šupin na klobouku.

Druhým druhem měcháč písečný. Jedná se o druh, jehož plodnice připomínají tvarem i barvou  starou bramboru napůl zanořenou v zemi.  Roste v písčitých půdách nebo také na výsypkách/haldách pod borovicemi nebo břízami, kde může vyrůst i ve větším množství – několik desítek kusů. Plodnice jsou 5 až 15 cm velké –  kulovitého, hruškovitého či bramborovitého tvaru, někdy se sterilní stopkou. Bezpečně určitelný je po rozříznutí mladých plodnic – na řezu jsou charakteristické bělavé,  žluté  až žlutohnědé pecičky, které se v dospělosti od vrchu plodnice mění  v rezavohnědý výtrusný prach.  Ač jde v podstatě o polopodzemku, je tento druh řazen do řádu hřibotvarých hub.  Jistou zajímavostí je také anglický název této houby „Bohemian truffle“, což v překladu znamená „český lanýž“.  Je to v principu jedlý druh – lze použít několik plátků mladé plodnice jako koření.  Ve větším množství by měcháč pro svoji aromatičnost pravděpodobně způsobil trávicí potíže.  V dřívějších dobách byl používán jako textilní barvivo. Zaměnit ho lze za velmi hojný pestřec obecný nebo za starší plodnicí pýchavky.

měcháč písečný
měcháč písečný – řez
muchomůrka šiškovitá

Za SHČ  Miroslav Rudolf a Josef Kadeřávek

Foto Miroslav Rudolf

© 2021 Houbaři Čelákovice

Šablonu vytvořil Anders NorenNahoru ↑